|
Text a foto:
TOMÁŠ PŘIBYL
Vzpomínání na podniky, provozy, jejich výrobky a lidi kolem
nich pořádá Musejní spolek vimperského panství každou středu
od 19:00. Je součástí košatého letního kulturního programu
parkboudy ve vimperském městském parku.
Návštěvníci mezi sebou přivítali pamětníky časů, kdy Vimperk
byl nejen městem knihtisku, ale i sklářů. Historii vimperské
sklárny nejprve výstižně shrnul předseda Musejního spolku
vimperského panství Ladislav Čepička. Vznik vimperské
sklárny se datuje do první poloviny 19. století, kdy do
města přenesl své podnikatelské aktivity sklářský mistr
Josef Meyer. V roce 1878 už tu byla první parní brusírna v
Rakousko-Uherské monarchii. Později v tradici pokračoval rod
Kraliků. Sklářská tavicí huť tady fungovala naposledy před
druhou světovou válkou.
Poválečná doba pak zaznamenala slušný pokus o její oživení,
spojený s osobností Viléma Kralika mladšího, a později už se
tu dařilo výhradně broušení skla. Zdejší brusiči a brusičky,
tedy kuliči, jak si říkali, měli skvělou pověst a jejich
výrobky jakbysmet.
Potvrzovali to i hosté, kteří přišli ve středu na besedu -
vyučený sklář Jaroslav Zedník, který ve sklárně pracoval v
novější době, než se dal na soukromo, kde působí dodnes, a
Václav Sládek, pamětník starých časů, který, jak říká,
pracoval ještě s Němci. Ale i mezi jejich posluchači seděly
brusičky nebo alespoň vnučky brusiček.
Vzpomínání na vimperskou sklárnu, která zanikla v
devadesátých letech vinou nepovedené privatizace, citlivě
moderoval Ladislav Čepička. Přineslo i tentokrát řadu
zajímavých informací, které se nedají nikde vyčíst.
Například, že srdcem sklárny byla vodní turbína, která přes
vantroky přiváděla vodu z Volyňky, turbína že v nové době
vzala za své a je doslova zahrabána pod sklárnou. Zajímavé
byly samozřejmě osudy sklářů. I po válce tu pracovali často
členové celé rodiny. Například otec Pankratz a jeho dva
synové Freda a Jindra. Vzpomínalo se i na legendárního
skláře Pepu Kliera a další šikovné lidi.
Na počátku 60. let minulého století se s povolením
československého státu mohli podle svého přání do Německa
vystěhovat němečtí skláři. Tak jich z Vimperka nemálo
odešlo. Do brusírny, která až příliš často měnila majitele a
začlenění do nějakého podniku, naposledy v Nižboru a pod
křídly Skláren Bohemia, přicházeli noví lidé.
"Nebyla to práce pro každého, ne všichni vydrželi," říká
Jaroslav Zedník. Ale zůstávala tu parta skvělých brusičů.
"Největší spolehnutí bylo na ženy, kterých tu pracovala
zhruba polovina," vzpomněl Václav Sládek. "Když nám
přisunuli vagon skla, které bylo třeba vybrousit, přišly
ženy do práce třeba i na Štědrý den, narozdíl od mužů," říká
s úsměvem.
Doufejme spolu s Ladislavem Čepičkou, který s Musejním
spolkem vimperského panství a ve spolupráci s vimperskou
radnicí a dalším zapáleným podporovatelem úspěšně usiluje o
založení specifického muzea ve Vimperku, že alespoň někteří
pamětníci zkusí své vzpomínky zapsat nebo někomu nadiktovat.
Příští beseda z cyklu vzpomínání na vimperské fabriky bude
následující středu 28. července o Dřevopodniku Vimperk.
|
