Parkbouda se Šumavanem našla přechodné útočiště ve Skále VIMPERK - 16/7 2021 - 15:56 – Další díl letní parkboudy věnované zaniklým vimperským fabrikám zaostřil ve středu na mamutí podnik Šumavan.

   Text a foto: ZDENĚK PŘIBYL 

Kvůli nestálému počasí se pravidelná akce parkboudy z městského parku tentokrát uchýlila pod střechu Kavárny ve Skále. Hlavní organizátor těchto nejen vzpomínkových besed Ladislav Čepička z Muzejního spolku vimperského panství přivítal Věru Vávrovou, která za 18 let prošla řadou pracovišť Šumavanu, který byl a je pro ni dodnes srdeční záležitostí, a zkušeného Josefa Uhříčka, tehdejšího šéfa propagace podniku.

Na Šumavě se šilo skoro odjakživa, podrobnější zmínky jsou i ze 40. let minulého století. Ve své nejsilnější podobě, s podnikovým ředitelstvím ve Vimperku, se Šumavan ustavil v roce 1951 a sloučil sedm závodů. Svou produkci, zejména košil a pyžam, vyvážel do 72 zemí světa. Práci dával tisícům lidí. Jen na závodě ve Vimperku pracovalo 327 žen plus další domácí švadleny, podnikové ředitelství zaměstnávalo 280 lidí. Jednu košili ušila pracovnice z nastříhaných dílů za 27 až 50 minut.   

Sestava hostů středeční besedy poskytla návštěvníkům, mezi kterými byli bývalí zaměstnanci podniku a třeba i jejich vnuci, dva různé, ale doplňující se pohledy na někdejší gigantický podnik Šumavan Vimperk. Josef Uhříček, který v něm pracoval od roku 1975, dal nahlédnout do práce propagačního oddělení podniku.

"To, co se vyrobilo, to jsme my měli za úkol prodat. Výrobky Šumavanu jsme představovali obchodníkům na štacích například v Brně, ve Zlíně, v Bojnicích nebo v Trenčíně. Třikrát do roka jsme také objeli všechny závody podniku a zjišťovali, co od nás potřebují," charakterizoval některé úkoly propagačního oddělení. V podniku zase provázeli jeho lidé návštěvy, mezi kterými byli zástupci zahraničních firem, pořizovali foto a videodokumentaci.

Věra Vávrová začínala v Šumavanu v roce 1972 na dílně přešíváním límců košil, vyzkoušela prakticky každou práci a dotáhla to až k pozici vedoucí kontroly jakosti. O vimperském závodě a výrobě by mohla podrobně vyprávět - a že vyprávět umí! - dlouhé hodiny. Klidně vysype z rukávu, kolik stehů na jeden centimetr musela mít košile na vývoz nebo jak se při střihu dalo ušetřit na látkách a uplatnit se tak v mládežnickém hnutí ZENIT, které ty mladé fakt bavilo.

V Šumavanu pracovala Věra Vávrová až do března 1990. Spolu s Josefem Uhříčkem byli jedni z prvních, kteří v té době z podniku odešli. Důvodem byla hlavně skutečnost, že podnik se začal ubírat směrem, se kterým nesouhlasili.

Věra Vávrová šla na soukromo, začala budovat svou vlastně dílnu a později podnik. V oboru zůstala - šila a šije se svou rodinou a spolupracovníky košile. A ne jen tak ledajaké, dokonce i prezidentské, ale o tom zas někdy jindy. Mít za sebou praktickou školu práce v Šumavanu, to byla skutečně dobrá vizitka. Prvních patnáct šiček v její dílně bylo právě ze Šumavanu...

Mamutí podnik měl samozřejmě své problémy, ale stály za ním nesporné úspěchy. V branži měl víc než dobré jméno. Protože vyráběl a vyvážel na západ, z klatovského závodu tam šla dokonce veškerá produkce, měl i v době tuhého stranicko-politického řízení hospodářství nárok na podíl z vývozu, zhruba dvacet procent.

Za tyto prostředky nakupoval zahraniční techniku, i stroje z Japonska. Špičkové bylo například strojové vybavení zdíkovského provozu vimperského závodu. Dostupné tak bylo i zaškolení pracovníků, které probíhalo v Německu, servis a podobně. Automaty a poloautomaty jely v Šumavanu důsledně na dvě směny. "Nebyly to v práci galeje, lidé ze Šumavanu byli špičkoví a dost si vydělali," říká Věra Vávrová, pro kterou byl Šumavan její život. Ve Vimperku měl podnik například výbornou saunu, špičkovou mateřskou školu pro děti svých pracovníků, jeho podíl na rozvoji sportu ve městě byl obdivuhodný.   

Po celou besedu se ve vzduchu vznášela nevyslovená otázka, jak se mohlo stát, že mamutí podnik jako Šumavan Vimperk špatně dopadl. V letech 2007 a 2008 se závody a provozy vracely původním vlastníkům, jen někteří dál šili, ale jiní objekty prodali. Šumavan skončil. Odpověď na otázku proč, bychom museli složit z řady střípků, které se i na besedě tu a tam zableskly.

Za hlavní chybu považují někteří bývalí pracovníci skutečnost, že po sametové revoluci se začala míchat práce a politika. "Těm Rusákům už žádné košile nepošlu," řekl prý jeden z nových vedoucích pracovníků. A neposlal. Prodal je pod cenou, za tři marky za kus, německému obchodníkovi, který je dvojnásobně dráž, za šest marek, vyvezl do Ruska. To mohla být také jedna z cestiček vedoucích do pekla.

"Prosím vás, napište svoje vzpomínky!" - Několikrát se během besedy obracel Ladislav Čepička z Muzejního spolku vimperského panství na své hosty ze Šumavanu. Měl na mysli zachycení zážitků i zkušeností lidí, kteří byli u toho. Velmi ho totiž zajímají moderní dějiny, o kterých podle jeho slov víme žalostně málo.

Od roku 2005, Vydavatel a redakce prachatickoNEWS.CZ, Všeobecné smluvní podmínky, Všechna práva vyhrazena