|
Text a foto:
ZDENĚK PŘIBYL
Podle slov Štěpánky Válkové, vedoucí střediska, které patří
pod prachatický Hospic sv. Jana N. Neumanna, využily
otevřených dveří dvě desítky zájemců. Všechny při vstupu do
sídla domácího hospice, renesanční budovy v Horní ulici s
gotickou kruhovou malbou na průčelí, přivítala impozantní
socha sv. Jakuba v nadživotní velikosti.
Ta spatřila světlo světa díky řezbářce Editě Hrbkové z
Husince a domácímu hospicu ji věnovali manželé Vendula a
Václav Růžičkovi ve spolupráci s mnoha dalšími dobrými
lidmi.
A proč právě sv. Jakub? Jistě proto, že bývá označován za
patrona poutníků, bojovníků či lékárníků, což je právě tady
příhodné. Při naší návštěvě nás přivítala ještě Štěpánka
Válková a spolu s ní i zdravotní sestra a psychoterapeutka
hospice, sestra Bohuslava Kubačáková z komunity
prachatických boromejek, která se stará rovněž o duchovní
péči o pacienty domácího hospicu. A hned nás také
nasměrovaly po schodech s pěknou podzimní výzdobou do
prvního patra k sestřičkám.
Stejně jako ostatní návštěvníci jsme si mohli prohlédnout
jejich zdejší skromné pracoviště a zblízka pak například
úctyhodný záchranářský kufr. Ten je naplněný vším potřebným
a připravený k výjezdu pro poskytnutí pomoci trpícím. Pravé
pracoviště lidí z domácího hospicu je v terénu.
"Poskytujeme už dva roky komplexní péči nevyléčitelně
nemocným, kteří chtějí žít a dožít doma, v blízkosti svých
nejbližších. S každým naším pacientem jsme zváni do
intimního společenství zraněné rodiny. Bylo to, je a vždy
bude vzácné, obohacující, smutné, ale i radostné," říká
Štěpánka Válková a dodává: "Vedle hospicové péče také
podporujeme pečující o své blízké v rámci terénní
odlehčovací služby. Také za touto péčí jsou ukryty silné
lidské příběhy."
Z jejích slov i řeči, pohledů a plachých úsměvů jejích
spolupracovnic je zřejmé, že tahle práce pro ně není jen
řemeslem. "Nestydím se, že někdy osudy našich pacientů
prožívám s jejich rodinou tak, že mi i slzička ukápne.
Největší odměnou je pro nás pocit, že jsme nemocnému
ulehčili jeho trápení a důstojně ho doprovodili na jeho
poslední cestě," říká za všechny zdravotní sestra Věra
Kvasničková.
Na konci naší krátké návštěvy si při odchodu všímáme řady
fotografií na stěně v přízemí. Dokumentují některé okamžiky
ze stavebních a dalších úprav objektu, kde domácí hospic
sídlí od 11. září 2019. "Máme promyšlenou další
rekonstrukci, kterou bychom potřebovali. Je to otázka času a
financí," doplňuje vedoucí domácího hospicu Štěpánka
Válková.
|
