|
Text a foto:
ZDENĚK PŘIBYL
Václav Starý se narodil 14. dubna 1934 v
Břežánkách na Teplicku, přišel do Prachatic po studiích na
tříletou umístěnku a zůstal tady po většinu svého života.
Více než 38 let pracoval ve zdejším Státním okresním
archivu, který v letech 1957 - 1993 vedl a stál již u jeho
prvopočátků. Dožil se 87 let a do archivářského nebe odešel
8. června letošního roku.
Jeho zájmy byly široké. Byl českým archivářem
a jihočeským regionálním historikem. Ve svém bádání a
publikační činnosti se Václav Starý odborně zaměřoval na
dějiny Prachatic od prvních písemných zpráv do 19. století,
organizaci solního obchodu, Zlatou stezku, obchodní styky
Prachatic a Pasova, dějiny obcí prachatického okresu, dějiny
měst Netolic, Vimperka a Volar, dějiny městské správy,
církevní dějiny, dějiny hudby a v neposlední řadě na různé
historické zajímavosti.
Od 90. let minulého století pravidelně
přispíval do sborníku Prachatického muzea Zlatá stezka.
Říkalo se - trochu s nadsázkou a trochu s humorem - že
Prachatice ani okolní region neměly historii, dokud nepřišel
Václav Starý. Nemusíme tomu věřit, ale potvrzuje to jeho
rozsáhlé dílo.
Prachatice mu vděčí za geniální spisovatelský
počin. Totiž knihu o historii města a životě zdejšího
nejslavnějšího rodáka nazvanou z jedné strany Prachatice a
sv. Jan N. Neumann a z druhé pak Sv. Jan Neumann a
Prachatice.
Autor těchto řádků měl tu čest s Václavem
Starým na knize spolupracovat. Byl prvním, kdo tehdy každé
ráno četl nové stránky, které autor v noci napsal na svém
starém psacím stroji, který vynechával některá písmenka, a
ta se musela dopisovat rukou. Pod jeho vedením do ní
vytvořil řadu fotografických reprodukci. Unikátní knihu
vydala prachatická radnice v éře osvíceného starosty
Miroslava Bojanovského.
Za zmínku určitě stojí přátelství Václava
Starého s Miloslavem kardinálem Vlkem. Ti dva spolu totiž
studovali na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze
obor archivářství. Spolužák Míla Vlk, jak mu Václav říkal,
pak pokračoval na další vysoké škole studiem své vytoužené
teologie.
Protože byli oba vzdělanci a k tomu se
smyslem pro humor, podepisovali se v dopisech a na
korespondenčních lístcích latinsky - Lupus (Vlk) a
Wenceslaus Vetus (Václav Starý). Že jsou opravdu kamarádi,
mohl vidět každý, kdo se 26. května 2012 zúčastnil oslav 660
let obce Lažiště, kde Miloslav Vlk po jistou dobu působil
jako farář. Tam se spolu opět potkali, pohovořili a kardinál
spolužákovi požehnal. Odtud jsou také dnešní dosud
nepublikované fotografie.
Oblíbeným úslovím legendárního archiváře
Václava Starého bylo "...nic se nemůže ztratit, jsou jenom
věci dočasně neznámého uložení." Vyjadřuje přesvědčivě jeho
optimismus, smysl pro humor, ale i nezměrnou píli. Opakuji
si je pro sebe v poslední době často a vzpomínám na něho.
Byli jsme dobří spolupracovníci a kamarádi. A to o něm jen
tak někdo říci nemůže. Dovedl být totiž také tvrdohlavý a
neústupně hájil svoje pojetí historických událostí.
S manželkou, která ho v cestě na věčnost
předešla, měli dceru Moniku a čtyři vnoučata. Starala se pak
o něj jeho sestra. Václav Starý dožil svůj život v
prachatickém Domově Matky Vojtěchy. Tam mu oholili jeho do
té doby nezbytný plnovous, takže na první pohled byl těžko k
poznání. Ale jen do chvíle, než promluvil. A v očích mu
dlouho stále klukovsky jiskřilo...
|
