|
Text a foto:
ZDENĚK PŘIBYL
Proměňuje se v něj čtyřiatřicetiletý nadšenec Jaroslav
Maryška z Husince. "Občas mi říkají vinnetuolog, ale já jsem
spíš magor," charakterizuje svou vášeň pro Vinnetoua a vše,
co s ním souvisí. Ta se v něm začala rozhořívat už v
mateřské školce a nejen že ho neopouští, ale nabírá stále
nových forem.
Jako dalšího hosta přivítal moderátor Jan Dvořák na pódiu
nově vymalovaného (zmizela červená!) a také vybaveného
Městského kulturního střediska ve Vimperku muzikanta,
učitele hudby a fotografa Jana Tláskala. A tak první díl
cyklu Šumavské bylinné s podtitulem Talk show různých chutí,
mohla začít.
Podle slov ředitele MěKS Vimperk Tomáše Jiřičky bude cyklus
pokračovat. Diváci ve čtvrtek v souladu s balíčkem pro
rozvolňování akcí v kultuře podepisovali čestné prohlášení,
že splňují hygienické podmínky stanovené vládou proti šíření
koronaviru.
Nová talk show dostala jméno podle legendárního vína z 22
šumavských bylin a koření, které začal ve Vimperku v druhé
polovině 19. století vyráběl zdejší lékárník Bohuslav
Budínský a o mnoho let později ve výrobě pokračovalo
družstvo Mykoprodukta Vimperk.
Tento speciální mok, který připomínal italská přípitková
vína, proslavil Vimperk široko daleko. Jeho historii
připomněl Jan Dvořák, jinak mluvčí Národního parku Šumava. A
pak se ke slovu dostali hosté. Na úvod zahrál Jan Tláskal na
klavír známou melodii z filmů o Vinnetouovi, a tak navodil
tu správnou atmosféru.
Od dětství si Jaroslav Maryška hrál na Vinnetoua. Později
měl i pokrevního bratra, který se prý podle svých vzorů
nechtěl říznou do ruky a smíchat si tak krev, a tak si
alespoň společně zakouřili. V nějakých sedmnácti letech
zcela propadl světu zfilmovaných dobrodružných příběhů Karla
Maye.
Filmy s náčelníkem Apačů prý viděl více než pětsetkrát. S
Vinnetouem Piera Brice jich vzniklo 11, celkem pak 17. Do
Chorvatska, kde se filmy od začátku šedesátých let minulého
století v naprosté většině natáčely, se vypravil Jaroslav
Maryška už dobře šedesátkrát. Nejprve vyhledá ve filmu
charakteristickou scénu, a pak ji najde v terénu, když je
třeba, přijde ke slovu sekera a pila, které vozí sebou, a
místo pak fotí v současné podobě.
Často i se sebou samotným v kostýmu Vinnetoua, který jak
říká, "naposledy oblékl před třiceti kily". Snímky míst,
které od sebe dělí šedesát i více let, skládá do dvojic.
Promítá je na besedách a v poslední době je umisťuje i na
svůj nekomerční
web.
Všechno totiž dělá ze záliby, má vedle toho své slušné
povolání obchodníka. A taky má ženu a dvě děti, čtyřapůlletý
syn se jmenuje Lex po Lexi Barkerovi - Old Shatterhandovi,
dcera pak po jedné z hereček.
Besedy samozřejmě provází spousta zajímavostí a bylo tomu
tak i ve Vimperku. Účastníci se například dozvěděli takové
pikantnosti, jako že na dvou místech je ve filmech vidět v
pozadí autobus na lince Rijeka - Zagreg. Nebo také, jak
tvůrci filmu museli šetřit, a také třeba o dvou scénách
které ve filmu následují po sobě, kdy proti sobě jedou
Vinnetou a pak Old Shatterhand na stejném koni Hatátitlá.
Mimochodem - oba vraníci, i druhý Ilči, byly klisny...
Dlouhá léta také sbírá podpisy účastníků natáčení filmů
podle Karla Maye na obraz s filmovými hrdiny. A pátrá s
pomocí přátel z Chorvatska i z diplomatických kruhů po
žijících účastnících či dabérech. A nejen to. "V současné
době se zaměřuji hlavně na koně. Ve vinnetouovkách jich
hrálo 60, znám je díky přátelům už všechny jménem a teď k
nim přiřazuji jejich portréty," říká Jaroslav Maryška.
Besedu provázel řadou precizních hudebních ukázek
kombinovaných se zasvěceným slovem učitele hudby Jan
Tláskal. Na klavíru předvedl posluchačům, jak německý
hudební skladatel Martin Böttcher přiřadil ke každé postavě
na plátně vlastní charakteristický motiv, i třeba to, jak se
změnila hudba z houpavé melodie prvních vinnetouovek
režiséra Haralda Reinla, jakoby v koňském sedle, na ostřejší
tóny hudby k filmu Old Shatterhand, kterou složil jiný
skladatel, Riz Ortolani.
Na závěrečnou otázku skvělého moderátora Jana Dvořáka, co by
především ocenil na díle Karla Maye, Jaroslav Maryška -
Vinnetou odpověděl. "Nejvíce si na něm vážím toho, že v
devatenáctém století byl snad kromě Jamese Fenimora Coopra
jediným spisovatelem, který psal hezky o indiánech."
|
