|
Text:
TOMÁŠ FRANTIŠEK PŘIBYL, foto: JAROSLAV PULKRÁBEK
Táta zemřel ve věku 73 let po dlouhé těžké
nemoci v pátek 2. prosince a ve smuteční síni na
prachatickém hřbitově se s ním dnes 8. prosince rozloučila
naše zarmoucená rodina, přátelé, kamarádi, známí, kolegové i
spolupracovníci a představitelé veřejného života. Všem moc
jako rodina děkujme, že přišli. Také děkujeme za stovky
kondolencí, které dorazily a všem, kteří se na posledním
rozloučení podíleli.
Napsal jsem o tátovi, že byl novinářská
legenda a nejlepší zpravodajský fotograf regionu za
uplynulých padesát let. To říká hodně o jeho práci, ale ne o
jeho životě. O tom víc vypovídá to, že mu celý život
pavouček z porodnice nosil štěstí, nebo že půjčoval ochotně
psací stroje. Tyto internetové noviny mu čtrnáct let
patřívaly a pracoval v nich sedmnáct let a tak si zaslouží,
aby rozloučení s nimi pro něj bylo trochu osobnější :)
-
Když se táta 1. září 1949 narodil v táborské
porodnici a dali ho babičce do náruče, snesl se nad něj od
stropu malinký pavouček. Já říkám, že je to zpráva o stavu
tehdejšího zdravotnictví, ale tento výklad se v rodině
neujal ;) Naopak, od té doby se u nás věří na to, že
pavoučci nosí štěstí a jsou u nás ve velké úctě. Táta prostě
věřil, že taková událost hned po narození, musí mít svůj
význam.
A pravdou je, že ten pavouček tátovi štěstí
mnohokrát přinesl. Asi nejvíc, když potkal mámu a také v
tom, že se mohl živit fotografováním. Takový koníček v
dobách jeho mládí měli v Čechách možná jen tisíce lidí,
živit se jím mohly sotva desítky a v tak malém okrese, jako
je náš, jen jednotky. Ani dnes u nás moc profesionálních
fotografů nenajdete.
7. října 1970 dorazil táta na čaje do
prachatického Národního domu v uniformě vojína
Československé lidově demokratické armády. Jeho útvar byl do Prachatic
převelen z Benešova a pro tátu šlo o vůbec první vycházku v
Prachaticích, tedy první setkání s městem, které se mu stalo
osudem.
Vždy když to vyprávěl, s potutelným úsměvem
říkával, že šel tehdy jen domluvit holku kamarádovi. Ať tak
nebo tak, oslovil tam ten večer tehdy osmnáctiletou
studentku místní střední pedagogické školy Miladu
Stieblerovou. A krásná a štíhlá studentka na něj udělala
takový dojem, že se ještě ten večer ptal, kde bydlí. Neřekla
mu to, ale nechala se doprovodit domů. Když tenhle příběh
táta vyprávěl – a my jsme ho všichni slyšeli snad stokrát –
byl vždy pyšný a v očích mu zářilo štěstí.
Někdy v době, když už jsme jako jeho tři
synové byli na světě a už pracoval v Hraničáři, ho začalo
bolet břicho. Na chození po doktorech táta nikdy moc nebyl,
ale tentokrát to bylo nutné a ukázalo se, že jde o zánět
slepého střeva. A pak se odehrál dialog, o kterém jsme také
slyšeli mockrát.
Táta začal panu doktoru Magerovi tvrdit, že
musí do práce, protože slunce a noviny musí vyjít každý den.
A odmítal jít na operaci tak vehementně, až se u nás
traduje, že na něj pan doktor musel zvýšit hlas a rozhodně
mu oznámit: Tak nevyjdou noviny!! - Další číslo Hraničáře
samozřejmě vyšlo a podařila se i tátova apendektomie.
Po listopadových událostech roku 1989 za
tátou přišli do redakce lidé, kteří se u nás podíleli na
socio-ekonomicko-politických změnách. Potřebovali rozšířit
mezi lidi informace a texty. Jenže psací stroje tehdy nebyly
v každé rodině, jako dnes počítače. Největší koncentrace se
jich našly na úřadech, které stále ještě řídili
předrevoluční úředníci, a hodně se jich našlo také v redakci
Hraničáře.
A táta jim psací stroje ochotně půjčil. A
nejen to – když viděl, jak zoufale pomalu na strojích
datlují dvěma prsty, sedl si ke stroji sám a psal, co
potřebovali, jen to svištělo. Na střední škole totiž prošel
kurzem psaní všemi deseti prsty a na to, jak mu to šlo, byl
hrdý. Dokázal psát zprávu, povídat si přitom s vámi a ještě
kouřit.
Pavouček z porodnice mu tedy nosil štěstí,
miloval svou ženu a také svou práci, a když jste ho o něco
slušně požádali, pomohl vám. Méně zkušeným fotografům rád
poradil i uvolnil místo na dobrý záběr a své fotografie
nezřídka poskytoval zdarma. Martina Bošková Pivoňková, která
mu dnes zazpívala na rozloučenou, řekla, že byl takové
slunce pro všechny. Samozřejmě nebyl dokonalý, ale v tom, co
dělal, sloužil svému městu a regionu s velkou oddaností…
Psal jsem také o tom, že byl prostředníkem
mezi realitou a čtenáři. V takovém postavení jste mostem,
který potřebují obě stany, ale nevnímají jeho důležitost na
první pohled. Když však takový most náhle zmizí, je ztráta o
to bolestivější. Pokud to platí o tátově odchodu i pro vás,
zkuste si říkat to, co říkám sobě i rodině – že šel jenom
napřed. A pokud mu někdy věnujete vzpomínku, řekněte mu
také, ať na sebe zatím dává pozor…
prostřední syn prostředního syna Tomáš Přibyl
P.S.: Díky za fotografie táty, které
pořídil Jaroslav Pulkrábek, ředitel Kulturně informačního
centra Volary a sdílel je jako vzpomínku na fb. Vystihují
tátu při práci - soustředěného na záběr a naslouchajícího s
poznámkami.
|
