|
Text a foto:
ZDENĚK PŘIBYL
Vždycky jsme se s ním totiž pobavili, zasmáli
i nenásilně poučili. Měl dar okamžitě si získat posluchače.
Vědí to dobře například čtenáři tří dílů knižní Zmizelé
Šumavy a diváci šesti desítek streamovaných videí na stejné
téma. Spolupracoval na nich s režisérem a skladatelem Janem
Fischerem. Štěstí pro nás, že se ti dva potkali a že na sebe
slyšeli.
Autor těchto řádků se poprvé s Emilem
Kintzlem setkal ještě za dob totality v šumavské, sněhem a
ledem zdobené chalupě řezbáře Karla Titla na okraji Horské
Kvildy. "Je v nemilosti u vrchnosti, protože neustále říká,
že Šumavu osvobodili na konci druhé světové války
Američané," představil mi řezbář větrem ošlehaného chlapíka
neurčitého věku s pergamenově hnědou kůží a svítícíma očima.
Osobnost z něj přímo sálala, ale přitom se choval přátelsky
při každém setkání. Bylo jich postupně i víc.
Vzpomenu si dobře i na to naše poslední. Bylo
to letos 10. února ve velkém sále vimperského Městského
kulturního střediska, kde byli spolu s Janem Fischerem a
hudebním pedagogem, skladatelem a fotografem Janem Tláskalem
hosty pořadu Šumavské bylinné. Emil tehdy v pořadu, který
bez dechu sledovalo zcela zaplněné hlediště kulturáku,
odpovídal jako ostatní na otázky moderátora Jana Dvořáka.
Dal k lepšímu i několik docela peprných
příhod ze svého dvojího učitelování na Šumavě - poprvé, když
mu bylo devatenáct let a podruhé začátkem 90. let po
sametové revoluci, po patnácti letech práce kotelníka z
trestu za své názory, které se nelíbily totalitní vrchnosti.
Knihu Učitel na Šumavě, která jeho zážitky shrnuje, na závěr
besedy také podepisoval.
"Chtěl bych pokračovat v obnově křížků na
památných místech Šumavy. Jeden z nich určitě dostane i
hajný ve schwarzenberských službách Karl Paleczek. Ten jako
první na Šumavě, ale i první v Čechách, vyrobil v roce 1890
lyže. A jako první s nimi také zdolal vrch Smrčinu. A nápadů
mám ještě spoustu," řekl tehdy Emil Kintzl.
Dnes už vím, že jeden z křížů by měl mít na
Šumavě i on. Skromný, a taky zábavný, houževnatý, prostě
nezapomenutelný.
Díky, Emile, za všechno!
|
