|
Z
REDAKČNÍ POŠTY: Petra Kozlová, pacientka prachatické
nemocnice
Jsou dny, kdy se jako svobodný člověk máte
rozhodnout, kde se necháte operovat a co bude klíčové pro
výsledek vašeho rozhodnutí. Vždyť vám jde přeci o život.
Setkáváte se s různými názory a hodnocením. Ale finální
rozhodnutí by mělo být jen a jen vaše bez ohledu na okolí
apod.
Nevím, co podněcuje dojem - nebo alespoň já
jsem takový měla - že u závažnější operace je dobré se
nechat operovat ve velké nemocnici v krajském městě, nebo ve
větším městě, kde jsou odborníci. A tak se ptám, podle
jakého klíče tam jsou a v menších městech a nemocnicích
nejsou?
Nakonec jsem se rozhodla pro tu naší menší
rodnou nemocnici. A výsledek je pro mě velice příjemný a
smekám klobouk před všemi, se kterými jsem se v nemocnici
potkala - od uklízečky až po primáře a ředitele.
V pocovidové době se pro nás i pro lékaře
udála spousta nových věcí a přišla spousta polemik na toto
téma. Jistě to ještě doznívá a možná právě v podobě tolika
lidí čekajících na operaci. Já mohu za sebe jen poděkovat a
nelitovat svého rozhodnutí zůstat věrná místu, které znám.
Ocenění náleží všem – zažila jsem krásnou
podívanou na týmovou práci i těch, se kterými se nepotkáte.
Určitě nezapomenu, jaké to je, když vás při anestezii drží
za ruku. Nebo na uklízečku, která si pamatuje, jaký čaj máte
rádi a na každodenní starost a péči.
Ano, když se blíže podíváme pod pokličku, tak
není vše dokonalé a ani my lidé nejsme dokonalí. Kladu si
ale otázku, kde se bere neustálé poukazování na to, co se
nepovedlo a naopak to, co se povedlo, smeteme ze stolu, jako
by to ani nebylo. Z čeho to stále u většiny lidí přetrvává?
Je to výchova rodičů, společnosti, škol? Co hraje největší
roli, je podle mě rodina a rodiče – to, co si vybíráte, že
budete také následovat. Nic není dobře, nic není špatně.
A také vzpomenu trochu minulý režim, který v
žádném případě nechci podpořit ani nijak omlouvat. Ale jedna
věc se mi líbila a to, že jsme tím, jak jsme na tom byli
téměř všichni velmi podobně, jsme k sobě měli blíž. Byli
jsme víc týmovými hráči a spolupracovníky.
Nechápeme tu naši dnešní volnost a svobodu
trochu opačně víc jako rozmazlenci, kteří mají a vědí skoro
vše na dosah jednoho prstu? Nemáme v sobě víc té záškodnické
pýchy oproti uzdravující pokoře? Kdo z nás pozná v úplné
nahotě, jaké máme povolání, jak jsme inteligentní, anebo kdo
jsou naši rodiče?
Možná právě při operaci zjistíte, že to
nejlepší není největší, nejoceňovanější, nejvzdálenější,
nejprofláklejší a další nej, ale že je to třeba úplně prosté
a obyčejné. A u mě stavím na stupínek vítězů všechny
zastoupené profese.
Petra Kozlová, pacientka prachatické
nemocnice
|
