|
Z
REDAKČNÍ POŠTY: Mirka Studená, MŠ Česká – Paraplíčko
Chvíli po svačině by se napětí ve třídách
dalo skoro krájet a děti se nemohly dočkat, až se z chodby
ozve zvoneček, který ohlásí příchod Mikuláše. Cink, cink,
cink… Buch, buch, buch… Ozývá se za dveřmi. „Co to je? Kdo
to je?“ ptají se potichounku děti paní učitelky.
V tu chvíli vchází do třídy vysoká čepice
Mikuláše, za ní září andělské vlasy a nechybí ani veliké
čertovské rohy. Ale děti se čerta nebály, protože jak zní
čertovský zákon? „Jen ty zlobivé si mohu odnést do pekla,“
brblal si čert pod nosem.
I když strach neměly, stejně pro ně setkání
bylo zkouškou odvahy, ty nejstatečnější si s čertem dokonce
podaly ruku. Mikuláš si popovídal se všemi dětmi, na každého
našel v kouzelné knize chválu, ale i něco, v čem by se měl
polepšit. A protože se nakonec ukázalo, že básničky a
písničky o Mikulášovi, čertech a andílcích holčičky a kluci
zvládli výborně, všichni dostali od anděla mikulášskou
nadílku.
Mikuláš ještě dětem slíbil, že se určitě za
rok vrátí a přesvědčí se, zda skutečně dodržely slib, že se
polepší a v kouzelné knize se již neobjeví poznámka o
neuklízení hraček, žalování a podobně. Ještě dlouho po
odchodu vzácné návštěvy vrtalo dětem v hlavě, jak je to
možné, že ten Mikuláš o každém z nich všechno ví, že děti
moc dobře zná – to, co mají rády i kdo tu a tam občas
porušuje naše pravidla.
Je velmi dobře, když se mají děti na co těšit
a čím více příležitostí pro napjaté očekávání něčeho hezkého
jim připravíme, tím více budou jejich oči radostí zářit.
Budeme se tedy společně těšit na Vánoce.
|
