
#
Neděle 19/11 2023 – Z REDAKČNÍ POŠTY
Text a foto: plavební ředitel Hynek Hladík
Kresby: Lise Studener
Tentokrát
se besedy zúčastnilo 95 třeťáků a páťáků základní školy
Zlatá stezka 240 v Prachaticích a vyprávění plavebního
ředitele o historii Šumavy doprovázely dvě figurky –
Rakušan Jakob a Češka Eliška. Ti v plaveckém dovedli
posluchače do téměř nedotčených pralesů, které pokrývaly
skoro celou Šumavy.
Před více
než 250 lety byly právě pralesy s obrovskými zásobami
dřeva – největšímu tehdejšímu bohatství. Rostoucí
vzdálená města měla velké potřeby palivového i
stavebního dřeva. Zhruba před dvěma sty lety vstoupila
do lesů nová technika – do té doby se kácely kmeny
sekerami, začaly se používat pily břichatky.

Z hor se
vytěžené dřevo dostávalo do údolí v zimě na saních.
Obrovský náklad palivového dřeva měl sáňkař naložený za
svými zády. Brzdil a řídil okovanými botami, aby se saně
nerozjely moc rychle, za saněmi byl řetězem přivázán
balík dřeva, který také brzdil. Byla to nesmírně
nebezpečná práce. Běda, kdyby se saně převrhly!
Z úpatí hor
bylo třeba dopravit dřevo volskými či koňskými povozy do
měst. Problém ale byl, že chyběly kvalitní cesty a
silnice. Jediný způsob dopravy dřeva na větší
vzdálenosti, nejen palivového, ale také stavebního, byla
doprava po vodě – plavení dříví.

Když viděl
Jakob to množství plaveného dřeva, vzal do rukou
plavební hák a rozhodl se, že bude pomáhat. Plavilo se i
dlouhé dřevo a výřezy, jak volnou plávkou – plavením
nesvázaného dřeva, tak dřeva svázaného do vorů nebo
pramenů.
Eliška se
vrátila zpět do šumavských pralesů, aby představila
schwarzenberského inženýra Josepha Rosenauera, který v
roce 1976 představil svým nadřízeným na lesním úřadě
schwarzenberského panství Český Krumlov projekt možného
plavebního kanálu, který by umožnil plavení palivového
dříví ze severních úbočí jižní Šumavy na povodí Vltavy
přes hlavní evropské rozvodí do řeky Große Mühl a po ní
k Dunaji. Dřevo by bylo možné posílat do císařského
hlavního města.

Hynek
Hladík se zeptal, jestli děti vědí, které město bylo
naším císařským hlavním městem. K jeho překvapení se
zvedlo hodně rukou a zazněla správná odpověď – Vídeň.
Čas na
stavbu plavebního kanálu nastal až v roce 1789. O dva
roky později vznikl projekt, který byl stejný jako ten,
který Rosenauer použil v roce 1776, kdy jej předložil
lesnímu úřadu, i o dva roky později, kdy s ním šel přímo
za majitelem panství – za knížetem Schwarzenbergem.
Hlavním rozdílem je vložená grafika, na které jsou
měřičský stůl, který Rosenauer použil při trasování
kanálu, vlastní plavební kanál i symbolika plavebního
kanálu.

Jakob s
Eliškou se potom zastavovali na významných místech
Schwarzenberského plavebního kanálu – u historického
hraničního kamene pod rakouskou obcí St. Oswald bei
Haslach, na hlavním evropském rozvodí i u potoku Ježová
/ Iglbach na česko-rakouských hranicích. Rekonstrukce na
obou stranách hranic umožnily provádět ukázky plavení
dříví.
Od Ježové
šli Jakob s Eliškou asi pět kilometrů ke křížení
plavebního kanálu s potokem Schrollenbach, to je v
Rakousku, ale od břehů Lipenské přehradní nádrže to není
daleko. Právě tam probíhala ukázka plavení dříví, Jakob
se opět hrnul k práci.

Do plavení
se při ukázkách zapojují vždy děti. Ty, které budou při
plavení budou pasovány na plavecké učně. Potvrdí to
diplom plaveckého učně, k tomu ještě učebnici plaveckého
učně. U Schrollenbachu letos v květnu nebyl plavební
ředitel, který pasování běžně provádí, proto jej
zastoupil vrchní plavecký mistr Gebhard.
Tady u
odbočení Želnavského smyku ze Schwarzenberského
plavebního kanálu to znalo docela dost dětí. Podél
Schwarzenberského plavebního kanálu jezdí na kole, takže
se ozvalo: „To je na Klápě!“

U odbočení
Želnavského smyku před víc než 20 lety „vyrostla“
skulptura Strážce, která je na jednom z obrázků. Na
objednávku rakouské kulturní iniciativy SUNNSEITN v čele
s Gotthardem Wagnerem prachatický sochař David Svoboda.
Inspirací
mu byla historická fotografie Franze Seidela z Krumlova.
Je na ní Želnavský smyk a u něj starší paní se signálem.
Voda, hlavně ale dřevo, v Želnavském smyku se pohybovaly
velmi rychle, až 60 kilometrů v hodině. Kdyby se dřevo
vzpříčilo, hrozilo by nebezpečí od létajícího dřeva.

Proto byly
podle Želnavského smyku signalistky, které dávaly nahoru
ke kanálu pokyny k zastavení proudu vodu a dřeva.
Skulptura stojí na pozemku obce Nová Pec, Gotthard
Wagner ji pronajmul. Ročním nájemným je parohový
knoflík, který předává starosta Nové Pece při zahájení
plavební sezóny.
Ano, Eliška
je i s Jakobem na Jeleních Vrších. A na Jeleních Vrších
se konají také ukázky plavení dříví. Stejně jako u
potoku Schrollenbach se do plavení při vhazování dřeva,
střežení plaveného dřeva i při vytahování dřeva zapojují
děti. A všechny pomáhající děti jsou pasovány plaveckými
učni.

Jelení
Vrchy jsou místem, kde se v rámci projektu Setkání s
tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu, jehož
nositelem je folklorní soubor Libín-S Prachatice,
setkávají folklorní soubory. Folklorní setkání jsou
připomenutím práce plavců z Prácheňského kraje v ústí
řeky Große Mühl do Dunaje.
Do osady
Untermühl pravidelně přicházely celé skupiny mladých
mužů a žen. Čeští plavci tvrdě pracovali od časného rána
do večera. Večer k překvapení ředitele panství Český
Krumlov vytáhli téměř každý den z domova přinesené
housle, citery a v Čechách tehdy ještě obvyklé dudy.
Hrálo se, zpívalo a tancovalo. Také program Setkání s
tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu zahrnuje
nejen setkání s folklorem i setkání s plavením dříví.

Mezi
třeťáky byl při besedě i jeden žáček, který byl i na
několika obrázcích prezentace. Musím přiznat, myslím, že
se styděl. Ale opravdu neměl za co!
Na Jeleních Vrších je ten nejznámější objekt celého
Schwarzenberského plavebního kanálu – plavební tunel.
Běžně se smí jen na pár metrů od dolního i horního
portálu tunelu. My při dnešní „procházce“ si tunel
projdeme celý.
Jen kousek
za dolním portálem plavebního tunelu je pod knížecí
korunkou na knížecím plášti monogram s propletenými
písmeny JA nebo snad AJ. Je to monogram knížete Jana
Adolfa II. nebo jeho v roce 1838 šestiletého syna Adolfa
Josefa?

My se při
dnešní „procházce“ nezastavíme u mříží, ale půjdeme dál.
Až k první šachtě je štola tunelu obložena žulovými
kvádříky. Mezi první a druhou šachtou je převážně pouze
ražená v žulové skále. A narazíme tam na přezimující
netopýry. Mezi druhou šachtou a horním portálem se
střídají úseky obložené kvádříky a ražené ve skále.
Jakob s
Eliškou jsou u horního portálu plavebního tunelu. Jakob
se ptá: „Chceš toho vědět víc o plavebním kanálu!“
Eliška k tomu dodala: „Přijď mezi nás! Staň se plavcem!“
Ano, hledáme plavce, hledáme tanečníky folklorního
souboru Libín-S Prachatice, ale také budoucího
plavebního ředitele!
Eliška měla dobrý nápad: „Víte co? My uděláme na jaře
plavení jen pro nás! Třeba to domluví paní učitelka!“ A
přišel aplaus! Přišlo ještě spousta otázek. Třeba: Jak
dlouhý je kanál? Je v tom tunelu nějaká pěšinka? Jak
dlouho se plavilo dříví? - Projekt Schwarzenberský
plavební kanál – předání znalostí nové generaci
podpořilo svým grantem město Prachatice.























|