Text:
ZDENĚK PŘIBYL, foto archiv Augustina Sobotoviče
A přece se tak stalo. Koronavirová pandemie naordinovala v
podobě vládních restrikcí neplánované prázdniny i jeho
dalším domovským pecím, ve Volarech, kde bydlí, a v
Hoslovicích na Strakonicku. Činorodý osmdesátník, který se
svým týmem čeká na opatrné rozvolnění vládních restrikcí a
zahájení pekařské sezony, která obvykle začínala o poslední
dubnové sobotě a trvalo až do Silvestra, však ani v zimě
nezahálel.
Suroviny, které nakoupil na adventní pečení na konci
loňského roku, musel zamrazit. Ale sedět jen tak se
založenýma rukama a hudrat na bolavé koleno, které čeká na
operaci - to nebylo nic pro něj. A tak se přeškolil na
rozhlasového vypravěče.
Totiž - přeškolil, ani moc nemusel. Vždyť od pece je už po
léta zvyklý si s návštěvníky veřejného pečení pěkně povídat.
Ochotně jim prozradí svůj recept na pšenično žitný chléb,
lenorské česnekované placky nebo dalamánky, koláče či na
vánočky. Popřeje jim hezký nový rok, hodně zdraví a božího
požehnání, připomene i význam církevních svátků během roku a
pravidelně si s nimi i zazpívá pecařskou hymnu, kterou sám
upravil.
Přibrat si k tomu všemu ještě mikrofon, nebyl pro
populárního Gustu takřka žádný problém. Jeho poutavé
vyprávění o pekařského řemesle, ale i šumavských tradicích,
zprostředkoval milovníkům pečení a vůbec všem posluchačům
Český rozhlas, zejména jeho studia v Českých Budějovicích a
v Plzni. A to dokonce v několika pokračováních.
Například v Neočekávaném dýchánku moderátora Petra Jančaříka
v plzeňském studiu se Augustin Sobotovič představil jako
muž, který přivezl chleba až z Lenory. Neváhal všem
vysvětlit, že Lenora se nachází na českém jihozápadě, kousek
od hraničního přechodu do Německa Strážný - Philippsreut.
"Třeba cestou z Prahy přes Strakonice a Volary narazíte v
Lenoře u silnice rovnou na pec z roku 1834, která vypadá tak
trochu jako perníková chaloupka," poskytl svým hostitelům
nejprve krátkou lekci z téměř pohádkově znějícího místopisu.
Dál vyprávěl, jaké tam bývaly zimy, kolikrát musel pec
vyhrabávat z hromady sněhu, o tom, jak peče stále stejný
chleba podle historického receptu minimálně sto let starého
a odmítá návrhy některých návštěvníků pečení na jiný
"...takový, makový, ořechový." Vysvětlil také jak udržovat
při života kvásek, proč se syrový bochníček před vložením do
pece navlhčuje vodou (aby při pečení nepopraskal), jak
pečovat o mouku a řadu dalších zásad. Na častou otázku - co
je k pečení chleba třeba, odpovídá Augustin Sobotovič:
"Lásku, sílu, cit a hlavně srdce. A největší cena pro mě je,
když za mnou přijdou a řeknou mi - děláte to dobře, jen tak
dál."
V českobudějovickém studiu Českého rozhlasu se Augustin
Sobotovič věnoval úctě k pekařskému řemeslu a všemu co s
chlebem souvisí. "Dneska už si chleba lidé tolik neváží, ale
dříve to byl skutečně boží dar, který měli lidé hlavně na
venkově ve velké úctě, protože věděli, co to obnáší, než ten
boží dárek přijde na stůl,“ vysvětloval. "Když se dnes
podíváte k odpadovým kontejnerům a vidíte, kolik je tam
vyhozeného pečiva, je to neúcta především k práci lidí,
kteří je vytvořili.“
Posluchačům mistr pekařský také připomněl, jak se dříve žilo
v Lenoře. "Na okolních políčkách se urodilo jen trochu žita,
ovsa, brambor a zelí,“ vysvětlil prvopočátky veřejného
pečení Augustin Sobotovič. "A to úrodu ještě často zasypal
na podzim sníh, že ji ani lidé nestačili sklidit. V době
neúrody musela mouku na pečení nahradit i směs z borové
kůry," dozvěděli se posluchači.
V obci bylo takových veřejných pecí pět, ale dochovala se
jen ta, kterou nechal postavit zakladatel lenorského
sklářství Jan Meyer, protože potřeboval lidi na práci. Díky
zapáleným nadšencům, jako je pekařský mistr Augustin
Sobotovič a jeho tým, tradice veřejného pečení chleba žije v
Lenoře dodnes. A šíří se dál...
|
|
|
|
|
|
ZPRÁVY |
|
|
|
|
|
prachatickoNEWS.CZ
Husova
68, 383 01
redakce@prachatickonews.cz
|
|
|
|
|