Před 30 roky Hostinský z Kvildy Marián Malík odemkl zátaras KVILDA - 20. května 2020 - 10:09 - Sáhl do kapsy kuchařských kalhot, vytáhl klíče a odemkl zátaras, který uzavíral cestu z Kvildy na Bučinu. Bylo 20. dubna roku 1990 ráno.

   Text a foto: ZDENĚK PŘIBYL 

   Auto projelo a hostinský z Kvildy, kamarád Marián Malík, za sebou široká, dvojkřídlá, pletivem vyplněná vrata zase zamkl. Octli jsme se "za dráty", v hraničním pásmu, já docela určitě poprvé v životě. Na státní hranici s Německou spolkovou republikou jsme to odtud měli necelých osm kilometrů. Pomalu jedoucí auto bylo rychlejší, než jít pěšky. Máte-li zájem, tak se přidejte. Zvu vás na výlet, který se uskutečnil před třiceti lety, a opožděnou reportáž. Budeme si trochu povídat, ale hodně se rozhlížet. A když budete chtít, můžeme se sem postupně vracet a dívat se, jak tady šel čas.

   Lehce zasněžená silnice nás kolem očíslovaných sloupů s ostnatým drátem a kovových ramen s bílými majolíky zbytků elektrického vedení i okolo protitankových zátarasů - ježků dovede až k závoře před Bučinou. Je zvednutá a vedle ní se tyčí "špačkárna" neboli kovová hláska pohraničníků. Od ní sejdeme k hranici už pěšky. Okolo kamenných zbytků bývalého stavení, neuvěřitelně prorostlých křovinami. Za nimi vykoukne o kus dál, mezi šumavskými smrčky, vysoká budova bývalého hotelu, kterému se říká Pešlovina. Ale samotná hranice nás táhne víc.

   Je tu zvláštní ticho, jen temná voda šplouchá v hraničním potoce Čertova voda na jehož břehu mezi ostrůvky sněhových závějí roste na tyči oválná cedule s nápisem Československá socialistická republika. Naproti u dřevěné boudy německá orlice. Široká cesta, která ubíhá od hranic do kopce, vede do první bavorské vesnice Finsterau, říká Marián Malík. Prý tam žijí lidé, jako my. Asi má pravdu, ale já si na to musím nejdřív zvyknout. Tímhle směrem pro mě totiž skoro celý život neexistovalo vůbec nic...

   Obracíme své kroky a pomalu se vracíme do našeho vnitrozemí. Po chvíli potkáváme dva mladé pohraničníky v uniformách, čepice zastrčené pod výložkami, samopaly bez zásobníku ledabyle zavěřené na rameni. Zdravíme se a místo aby nás zatkli, ne-li rovnou zastřelili, dávají se s námi do řeči. "Z které roty jste, kluci?", ptá se Marián. "Z Knížecích plání," zní odpověď a oba "péesáci" si jdou po svém.

   My se cestou k autu zastavujeme v Pešlovině. A vystupujeme až na půdu. Tady pod místy proděravělou střechou je ještě zbytek odposlechu regionálního vysílání ozbrojených složek v bavorském příhraničí. Funkční už není.

   Při návratu hned na prvním kopečku zastavujeme u dvojitých drátů. Z dálky se podle nich k nám blíží vozka s dvoukolákem a dvěma koňmi. Jede po středovém pískově-sněhovém pásu, který býval vždy pečlivě uhrabaný, aby na něm byly vidět stopy případných "narušitelů hranic". Vousatého vozku mladšího vzhledu zdravíme, odpovídá nevzrušeně, jako by byl běžně zvyklý v těchto místech potkávat civily a ještě s foťákem na krku.

   Hranice se lesem jako jizva zařezává do údolí, kudy vede cesta z Kvildy k Pramenům Vltavy, a opět vystupuje nahoru na obzor. V dolíku je hláska a na ní péesáci ve službě. Už nehlídají, dívají se ven z republiky, ale jsou na místě.

   "Část drátů a zátarasů by se měla nechat, pro budoucí mladé, aby se nezapomnělo, a jednou by z ní mohla být třeba turistická atrakce," říká Marián. A v duchu už spřádá plány, jak si budoucí turisté dají u něj v hospůdce jedno dvě piva a vydají se na procházku z Kvildy na Bučinu a zpátky. Já si zase říkám, že bude zajímavé sledovat a fotografovat další dění v tomto koutku Šumavy a světa... 

Copyright: PRACHATICKOnews.cz, Všechna práva vyhrazena