Dana Koldinská o čtyřicátém výročí volarských pěveckých sborů VOLARY - 15/2 2021 - 16:05 – V době, kdy vláda zakazuje zpívat, slaví dětské volarské sbory čtyřicet let. Vyzpovídali jsme proto místní sbormistryni Danu Koldinskou.

   Text a foto: LADISLAV BERAN  

Jak vznikaly ve Volarech pěvecké sbory a kdy bylo první vystoupení pěveckého sboru pro veřejnost?

Pěvecký sbor vznikl při Domu dětí a mládeže ve školním roce 1980/81. Přihlášených bylo 36 žáků a žákyň 2. - 4. tříd. Nadšeně zpívali během třech měsíců několik lidových a umělých písní a vystoupili během prvního roku celkem desetkrát – v domově důchodců, na školních oslavách pro děti i pro učitele, na schůzích různých spolků ve městě a část sboru na vítání občánků. Hned druhý rok se přidala i starší děvčata a sbor navštěvovalo 45 dětí.

U zrodu pěveckého, pěveckých sborů jste stála Vy sama, nebo byl někdo s vámi? Názvy Poupátka a Poupata jsou rovněž po celou dobu, nebo se začínalo pod jinými, a jak to vzniklo?

Po nástupu z první mojí mateřské dovolené, kdy jsem sbor založila, jsme s dětmi hledali vhodný název sboru vzhledem k tomu, abychom se odlišovali od sborů v našem okrese, které nesly název například Vrabčáci, Jaro apod. Po snadném losování návrh Poupata zvítězil. Poupátka vznikla po dvaceti letech v roce 2000. Název jsme dlouho nehledali, jen jsme zvolili „malá“ Poupátka, protože se jednalo o nejmladší děti 1. stupně ZŠ. Zpočátku v prvních letech jsem sbor řídila a doprovázela sama, na první soutěž jsem přizvala zkušeného klavíristu Romana Rauera ze ZUŠ Prachatice, neboť v té době nikdo jiný na klavír ve Volarech nehrál a já jsem musela sbor jen dirigovat. Korepetici jsem potřebovala i na dalších koncertech, poděkování patří i sestře Jitce Haladejové, Marii Rosolové z Prachatic, a vzpomínám i na paní učitelku Evu Turkovou – Maškovou. Na začátku působení Poupat při ZUŠ mi dva roky doprovázela na koncertech sbor klavíristka Lenka Slabyhoudková. Od roku 1993/94 mi sbor začala doprovázet dcera Radka Řezanková, tehdy jako 14letá žákyně naší ZUŠ pod odborným vedením Lenky Slabyhoudkové a dosud se mnou na zkouškách obou sborů pravidelně spolupracuje nejen jako korepetitorka, ale i odborná poradkyně. Jen v dobách mateřské dovolené v letech 2005 až 2007 sbory doprovázel a zvučil Pavel Koldinský a v letech 2010 až 12 v době druhé mateřské dovolené Radky Řezankové spolupracovala se sborem Petra Koldinská.

Čtyřicet let, to je krásné období, ale když se vrátíte k začátkům - kolik dětí jste měla a zvyšuje se  počet dětí, nebo je to stále stejné? V kterém období jste měla ve sborech dětí nejvíce?

Do roku 1986 bylo střídavě v seznamu 40 až 50 zpívajících dětí. Prvních 22 roků sbor pracoval a zpíval pod Základní školou a všichni členové sboru získali na vysvědčení klasifikaci z nepovinného předmětu Sborový zpěv. Zájem o tento předmět byl obrovský, po tři roky v letech 1987 – 89 bylo zapsáno mezi 72 -78 dětí, což dokladuje seznam ve školní kronice. Tradiční zkoušky byly každou středu odpoledne – dvě vyučovací hodiny, které se nejednou podle potřeby protáhly. Bývávalo tehdy ve škole také okolo 600 dětí, dnes je necelých 390. Je pravdou, že dnešní děti ve srovnání s dětmi z doby před sametovou revolucí mají více možností mimoškolní činnosti v různých oblastech vzdělání - právě i v naší ZUŠ, která nabízí mnoho hudebních a výtvarných oborů odborně vedených, dále V DDM existují zájmové a sportovní kroužky a oddíly, dokonce i na základní škole probíhají sportovní kroužky jako je basketbal a florbal. Někteří žáci z Volar dojíždějí na sportovní tréninky atletických a tanečních oddílů do Prachatic a na fotbal do Českých Budějovic. Je také pravdou, že za poslední roky se u dětí více rozšířila informatika v podobě počítačů a mobilních telefonů, školní práce i domácí úkoly se bez internetu a těchto přístrojů již těžko obejdou a jsou dokonce nutností ke vzdělávání a to nejen v době distanční výuky. To všechno vyžaduje mnoho dalšího volného času. Vážím si každého dítěte, které si v ZUŠ najde cíl svého osobního rozvoje a každé rodiny, která své dítě vede ke vzdělávání a podporuje zájem dítěte v oblasti umění.

V začátcích, jak si vzpomínám, byly různé soutěže pro umělecké školy, zúčastnily se i volarské sbory nějakých, pokud ano, tak jakých?

Na soutěže jsme s Poupaty jezdili v rámci okresu do Prachatic a jednou do Vimperka, získávali jsme buď zlaté, nebo stříbrné pásmo, jednou zlaté bez postupu a třikrát s postupem do krajského kola – v Písku, kde jsme si vyzpívali jednou bronz, jednou stříbro a jednou zlato. Bylo to v rámci školních pěveckých sborů v letech 1982, 84, 85, 86, 88, 96, 99. Soutěže výběrových sborů se dlouhá léta nekonaly, v kategorii jsme v okrese byli Volarští sami. Později se organizace soutěží sborů při ZUŠ ujal sbormistr Holec z Českého Krumlova, avšak pro náš sbor byl vždy omezující počet dětí v kategoriích ještě omezené věkem, a to nám neumožnilo se zúčastnit, jelikož jsme v té době neměli dostatečný počet zpívajících, které by do té či jiné kategorie patřili.

To vše jistě vzniklo v dobách, kdy se uměleckým školám říkalo Liduška, jaké zde byly podmínky, kde jste zkoušeli a vystupovali jste hned od začátku?

V roce 1990 došlo k poslednímu přejmenování školy z Lidušky (Lidová škola umění – LŠU) na základní umělecké školy (ZUŠ) a pod tímto názvem byly zařazeny do sítě základního uměleckého vzdělávání Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Ve Volarech v té době bylo odloučené pracoviště ZUŠ Prachatice, a vyučoval zde v budově Základní školy učitel hudby Jaroslav Košnář. Vedl malé umělce dechových nástrojů na hodinách a v dechové kapele k poznání souborové hry v duchu lidové a pochodové dechové hudby a několik žákyň učil na housle, ojediněle i na klavír. Prvních 22 let jsme zkoušeli v Základní škole v učebně hudební výuky a střídavě ve společenské místnosti, protože se děti do hudebny nevešly. Děti seděly na otáčivých židlích, které nezabraly tolik místa a seděly v půlkruhu u klavíru. Noty jsem psala ručně na archy balicího papíru a přes kopírák jsem psala a rozmnožovala dětem noty na xeroxu. V ZUŠ, kam jsem se sborem přešla ve školním roce 1992/93 pod vedením ředitele Víta Pavlíka seniora jsem zkoušela s dětmi ve třídě v přízemí. Po rekonstrukci půdy pod vedením ředitele Víta Pavlíka mladšího jsem od 1. 9. 2012 mohla děti soustředit v nově připraveném hudebním sále ve druhém patře, kde se konají zároveň všechny třídní koncerty.

Kde jste v prvopočátku vystupovali mimo Volary, nebo to bylo jen na domácí půdě? Pokud to byla i jiná místa v tehdejším Československu, kde jste byla s dětmi nejdál? Určitě se vyjíždělo i do ciziny, kde všude jste s dětmi byla a pomáhá vám při nich někdo?

Pokud zavzpomínám, poprvé to byla léta 1983, 1985, 1987, kdy sbor odcestoval na koncertní třídenní turné do Hradce Králové, kde jsem navázala spolupráci přes zástupkyni ZŠ Hradec Králové - Pouchov. Zpívali jsme se sbory Poupě a Skřivánek v muzeu a v kulturním domě. Poprvé mi sbor doprovázela sestra Jitka Haladejová, učitelka MŠ, druhé pozvání do Hradce přijali i ředitel Miroslav Svoboda a zástupkyně Dana Benešová, která koncert uváděla. To už na klavír hrála učitelka hudební výchovy Eva Turková. Všechny tři výměnné koncerty v těchto letech jsem organizovala i u nás v městském kině ve Volarech. V roce 1985 o Vánocích byl na koncert přizván dětský pěvecký sbor z Vlachova Březí. O prázdninách, dva roky po sobě v roce 1988 a v roce 1989, jsme uskutečnili výměnným způsobem s Netolickými Vrabčáky týdenní soustředění pěveckých sborů. V době, kdy sbor působil při ZUŠ od roku 1992/93, jsem organizovala výměnný koncert s dvěma pěveckými sbory z Horažďovic, dvakrát jsme zpívali v Netolicích, jednou v sále ZUŠ a jednou sále zámku Kratochvíle společně s dalšími třemi pěveckými sbory okresu Prachatice. V roce 2001 jsme přijali pozvání od pěveckého sboru z Borovan, v roce 2005 odjela volarská dechovka a pěvecký sbor Poupata na koncert do Týna nad Vltavou. Ve školním roce 1996/97 jsme začali rozvíjet spolupráci našeho sboru s německým sborem z Wegscheidu. Cílem bylo naučit se německé koledy a písničky, českoněmeckou písničku a německé děti jsme naučili dvě naše lidové: Marjánko, a Kdyby byl Bavorov. Zkoušky byly poměrně časté od jara 1997 buď u nás a střídavě ve wegscheidské škole s cílem natrénovat kulturní program písniček obou sborů zvlášť ke společnému vystoupení na koncertech u nás a v SRN. Nejdále se děti z našeho sboru Poupata s německým sborem podívaly patrovým autobusem na podzim roku 1997 na dva dny do německého Bonnu a potom na jaře na pražský hrad do Prahy. Tuto akci zaštiťoval, financoval a organizoval euroregion ve Freiungu. Paní učitelka Jana Vokurková zprostředkovala setkání na úrovni obou států s cílem prezentace 1. česko-německé knihy pro děti: ,,O červeném Želvínkovi a kouzelné květině“, k níž předmluvu napsal německý prezident Roman Herzog a český prezident Václav Havel. Hlavní myšlenkou jeho předmluvy v knize bylo rčení: ,,Na světě by to bylo velmi smutné, kdyby byli všichni lidé stejní“. Oba dva sbory Česko – německé s nadšením a se ctí tenkrát na podzim roku 1997 v Bonnu zazpívali Česko - německou píseň, která začínala: ,,My každý přec jsme jiní, a tak to má také být.“ S pedagogickým dozorem a dohledem mi pomohla Lenka Salabyhoudková, která na klavír doprovázela sbor v letech 1991-93. Byla veliká škoda, že v Praze tenkrát nebyl našim písničkám ze Šumavy přítomen pan prezident, ale jen poradci a kancléř, neboť Václav Havel byl v té době na operaci v Rakousku. Dál jsme pravidelně v letech 1997 – 2007 hostovali a několikrát zpívali většinou na vánočních nebo společných koncertech k různým příležitostem v SRN – Wegscheidu, Ringolai, Schaibingu, Hohenstadtu, Perlesreutu, Pasov. Ve Volarech nás diváci znají z vánočních, pěveckých a slavnostních koncertů ZUŠ Volary. Sólisté sboru mnohokrát vystupovali též na vánočních trzích v sále naší radnice.

Přejděme k současnosti, změnil se zájem dětí o zpívání oproti době, kdy sbory zakládala, nebo je to podobné?

Již na začátku jsem vysvětlovala, proč jsme se nezúčastnili soutěží. Vyplývá to z toho, že počet zpívajících v obou sborech se již dlouho drží do 20 dětí. 40 dětí jsme měli naposledy v Poupatech v roce 2009. Tenkrát nám vydržela zpívat velká skupina děvčat až do 9. třídy. Jakmile odešla na střední školy, již se nepodařilo obnovit stav členů, ten začal postupně ubývat.

Jaký koncert byl pro vás nejhezčí a jak z pohledu vašeho tak i dětí?

Vždy je každý koncert něčím nový, jiný, a měl by být stále lepší, takový je náš cíl. I samotný repertoár písní, který často obměňujeme, tomu může napomáhat. Zdokonalovat je potřeba nejen úroveň intonace samotné, ale především výraz písniček, někdy je to hodně náročná a mravenčí práce na zkouškách a závěrem na generálce před koncertem. Samotný výkon je někdy bohužel ovlivněn i indispozicí účinkujících, protože zpěv je čistě závislý na hlasivkách a ty musí být rozcvičené a zdravé. Je to kolektivní práce, každý je ve své roli a v hlase, který zpívá, důležitý. Platí zde přísloví – jeden za všechny, všichni za jednoho.

Kolik vám prošlo sbory dětí a zůstal někdo u zpěvu, někde v dospělém sboru, nebo zpívá třeba i s nějakou hudební skupinou?

Propočítala jsem skladby, ty jsou jasné – bylo jich okolo 600. Během roku někdo ze sboru odejde nebo se přihlásí na krátkou dobu, nedochodí celých sedm let studia I. cyklu v ZUŠ nebo alespoň část tohoto cyklu. Spolu i s dětmi z 80 a 90. let, kterých bylo při ZŠ skutečně dvakrát tolik, jsem odhadla počet členů ve sborech okolo 1500. Mezi nimi byli i talentovaní hoši. - Absolventů bylo mnoho, o některých nemám žádné zprávy ani informace. Odhaduji, že asi třetina až čtvrtina bývalých členů poblíž zůstala, a věřím, že vzpomínky na sbor jim utkvěly v paměti zrovna tak jako mně, která jsem v dětství a v mládí také navštěvovala sama jako členka pěvecký sbor při ZŠ a pak působila ve sboru jihočeských učitelek při pedagogické škole v Prachaticích. Ti, co zde kdysi působili ve sboru, vyrostli, a zůstali ve Volarech, založili rodiny a mnozí z nich své děti do sboru nebo na hudební nástroj do ZUŠ svěřují. Vítám, že i další generace pokračuje tím, co i mě naplňuje, a dodává životu smysl, radost z tvořivé práce. Vím o několika dospělých, že si vedly po stránce hudební skvěle. Chodila zpívat do sboru i moje dcera už od pěti let, a která mi sbor dosud doprovází, syn Pavel, který spolu s F. Zachem zpívali třtí hlas a vystudovali konzervatoř v Českých Budějovicích, obě neteře, jedna zůstala hudbě věrna a učí též po absolutoriu konzervatoře na zdejší ZUŠce klarinet a Hudební nauku. Další můj svěřenec je vychovatelem v domově mládeže a učí, druhý je ředitelem Základní školy v Lenoře, dvě členky vystudovaly obor hudební výchova na vysoké škole, další dvě vystudovaly učitelství na 1. stupeň, jedna je zubařkou ve Volarech. Šest jich vystudovalo střední pedagogickou školu a hudbě se věnují buď ve škole, nebo ve školce, jedna zkusila i přijímačky na konzervatoř do Prahy obor muzikálový zpěv. Vím o pěti lidech, kteří se podíleli nebo dosud podílí zpěvem v hudební skupině. Mnozí volarští rodiče, kteří do sboru chodili, mi též své děti do sboru svěřovali. - Děti se dle mých zkušeností mohou ve sboru naučit zpívat, hlasivky jsou sval. Pokud dítě pozorně naslouchá druhým a zároveň samo sebe, zpívat se naučí. Občas mě zamrzí jedinec, který sotvaže se zpívat naučí, nevydrží, odejde předčasně ze sboru a pak už se samo dál nikde nezdokonaluje, a ke smůle svojí ani mně a ani ostatním dětem není dál nápomocen v kolektivním zpívání. Často se stalo, že se takovéhle děti chtěly vrátit hned po roce, některé dokonce zalitovaly a přiznaly, že udělaly chybu a že jim zpívání ve sboru, kde už měly jiné kamarády, chybělo. Jiné zase s hrdostí jim vlastní jen zdáli přihlíželi, možná, že se právem styděly - kdoví. Je to pak velká škoda pro samotný sbor, který se s každou ztrátou člena musí vyrovnat, zapřít své síly a dál společným úsilím pokračovat v další práci.

Jsme v době, kdy platí Cicerovo inter arma silent musae, s tím, že dnes nehřmí zbraně ale, omezuje nás vir Covidu 19. Mezi jedno z vládních protiepidemických opatření je omezení zpěvu. Jak moc vám zpěv chybí a máte nějakou zpětnou vazbu na děti i rodiče v této době, pokud ano jak oni to vnímají?

Dobu si nikdo nenaplánoval, nepřál natož, aby si ji vybral. Bohužel se hůře plánuje, jak a kdy vše skončí a zlepší natolik, aby se zase vše vrátilo a mohli jsme pokračovat prezenčně jako dřív. Plány byly a jsou, ale musely jsme s dcerou operativně vybrat takové písničky, které by byly schůdné a vhodné pro nácvik v distanční výuce. Ta spočívá v poslechu poslané písničky v různém provedení a samostatným zpěvem každého doma. Na jaře děti dokonce písničku nahrávaly na video a díky panu učiteli Pavlu Koldinskému a Kateřině Pavlíkové jsme všichni mohli nahrané písničky slyšet na youtube ve virtuálních koncertech sestaveného z žáků ZUŠ. Pěvecký sbor Poupátka zpíval píseň Statistika a Poupata zapívaly Šly panenky silnicí. Bohužel se tohoto projektu nezúčastnily všechny naše členky, tak alespoň ve vzorku trojhlasého zpěvu mohli diváci shlédnout tato vystoupení z domovů poprvé na začátku května. Tento koncert můžete najít stále na webu. Ve škole se nesmělo před vánocemi zpívat, ale v ZUŠ jsme se před vánocemi sejít mohli a společně to, co děti distančně nacvičovaly v měsíci říjnu a listopadu, jsme mohli společně docvičit. Byla vidět radost ze společného zpěvu na třech zkouškách a byla slyšet i kvalitní úroveň nazpívaných písniček. Děti znaly slova, vše šlo kupodivu dobře, ukázal se i správný postup, který musely děti doma dodržet a který je u každé písničky podobný. S rodiči jsem byla a jsem stále v kontaktu přes stránky ZUŠ, některé starší děti mají své emaily a telefonní čísla. Bohužel nám chybí přímý kontakt, ale nedá se dělat víc, než vydržet a vyčkat. Snad bude lépe. Nejpřednější je zdraví nás všech.

Vánoční koncert byl na dlouho posledním, jak jste ho prožila a jak, prožíváte volarské koncerty před plným sálem, kde mají koncerty nebývalou a krásnou atmosféru? Jak moc vám to chybí?

Já za svou osobu musím říci, že mně moc - vždyť dvouhodinovka vánočních tónů, melodií, koled a pohádkových písní z domácí i zahraniční tvorby byla tím nejlepším pohlazením v předvánočním shonu i letní době. Každý rok se těšíme a s radostí připravujeme my zpěváci a celá ZUŠka pro volarské a lenorské posluchače, rodiče a diváky od září vánoční koncert a ve 2. pololetí další koncerty a soutěže. Sály bývají naplněné, často bývá v hledišti tolik lidí, že si ti poslední příchozí téměř nemají kam sednout. Říkáte dvouhodinovka, ano, určitě to bývá průměrná doba koncertu, dokonce jsme ji v minulosti mnohokrát překročili, ale díky vytrvalosti diváků v hledišti, kteří to s námi vydrželi až do konce a jejich potlesku jsme si toho o to víc vážili. Tato situace se stávala proto, že bylo hodně šikovných dětí, které si zasloužily vystoupit před obecenstvem ve větším sále jako je kino a tím byl i obsah koncertu velmi rozsáhlý a různorodý. Loni v kostele ani v kině na vánočních koncertech při zpěvu písničky Půlnoční a Vánoční, anebo při provedení dalších vánočních písní se sólisty nebo se sbory asi vůbec nikoho nenapadlo, že už na jaře tomu tak nebude. My už jsme se nedočkali ani pěveckého koncertu v květnu a proběhnout nemohl ani závěrečný slavnostní koncert v červnu. Moc nás to moc, mrzí to i děti, které už měly na začátku března jasný repertoár, se kterým chtěly potom vystoupit v závěru školního roku. - Trému mají děti hlavně před vystoupením. Když už stojí na prknech, tréma postupně odchází. Tréninkem se děti zocelují, a proto jim v budoucnu veřejná vystupování ve svých budoucích profesích, ať už v životě budou dělat cokoli, nebude vadit. Trému mají i známí zpěváci, mají ji i herci, máme ji i my učitelé. Ta k tomu patří, ale musíme ji kontrolovat a učit se ji eliminovat a překonávat. Věřím, že někdy mají za své děti trému i rodiče v hledišti. Děti jsou úžasné, touží po odměně a potlesku, vyžadují diváckou podporu za půlroční dřinu, a následně pak doma a u nás ve škole čekají na pochvalu. Té se jim určitě, alespoň od nás ve škole, dostává. Je to správná odměna za poctivou práci.

Co nejraději děti zpívají a jak připravujete repertoár na volarské a lenorské koncerty a jak vznikla myšlenka vánočních koncertů v sousední Lenoře?

Holky rády zpívají různé žánry písní, v poslední době mají rády písničky pohádkové – Slyším své srdce bít, Já nemám zámek, Cesta ke štěstí, Dobro s láskou vítězí, Mlýn klape svou, Hádej, Svítá nad královstvím, ti nejmladší zase třeba: Buchet je spousta nebo Statistiku. Nabízíme i neznámé trojhlasé lidové písničky, z umělých jsou to skladby od skupiny Queen, ABBA, Gottovo písničky- Jdi za štěstím, Sněhobílý kraj, Země vstává, Vánoční strom, Už záhy přijde vzácná noc, Čas vánoční, nebo od L. Vondráčkové, H. Zagorové, H. Vondráčkové, zpívali jsme i anglické - Lollipop, You Raise me Up, Rock My Sou, Oh, Happy Day, Mama Mia, Adiemus… V současné době máme pouze jednoho chlapce z první třídy, který se velice dobře zapojil mezi ostatní děvčátka. - V Lenoře jsou konány pravidelné vánoční koncerty už nejméně 20 let díky tomu, že volarská ZUŠ má v Lenoře pobočku a před několika lety dokonce do Lenory začal dojíždět vyučovat hru na dechové nástroje, klavír a keyboard pan učitel František Zach, který koncert spolu s tamním svazem žen v Lenoře každý rok organizuje. Většinou v sokolovně vystupovaly děti z Lenory, pěvecký sbor Poupata a V - Band pod vedením Kateřiny Pavlíkové.

Jsme na konci našeho rozhovoru, co byste chtěla vzkázat dětem i rodičům v této těžké a pro zpěv nepřející době právě ke zpívání?

Ctím a vážím si rodin, jejichž děti, které chodí do ZUŠ hrát nebo zpívat, modelovat z hlíny, malovat a kreslit, rodin, které podporují výuku v ZUŠ a poskytnou svým dětem možnost v čase určeném, aby se seberealizovaly v uměleckém oboru, jež určitě patří k všeobecnému základnímu vzdělání osobnosti. O to víc si vážím rodin, které věří a ví, že právě nyní v době pandemie děti mohou díky ZUŠ zůstávat činnými, setrvávat a zdokonalovat se v přihlášeném hudebním nebo výtvarném oboru a že kromě distanční výuky ze ZŠ je právě jen ZUŠ vedle základky v této době jedinou otevřenou institucí, která může alespoň distančně fungovat a děti dál posouvat k lepším výsledkům.

Na úplný závěr, pokud se opět začne zpívat, a já věřím, že to bude brzy, připravíte koncert pro veřejnost, a kde by to v případě povolení bylo?

Pokud bude doba taková, že se koncerty budou moci uskutečnit, třeba jen v omezené režii s omezeným počtem lidí, určitě zareagujeme podle situace. Těšíme se my učitelé i děti na to, až budou výkony dětí vyslyšeny a dětem i jejich rodinám přeji hlavně pevné zdraví a dětem chuť dál se věnovat mimoškolním činnostem, svým zálibám a koníčkům právě u nás na půdě ZUŠ.

Od roku 2005, Vydavatel a redakce prachatickoNEWS.CZ, Všeobecné smluvní podmínky, Všechna práva vyhrazena