Růžena Vinciková: Z dítěte bez tradic bude dospělý bez kořenů PRACHATICE - 8/11 2020 - 8:31 - Růžena Vinciková, držitelka významné ceny, s námi zavzpomínala na své začátky. Nezapomíná ale také na přítomnost a budoucnost.

   Text: LUKÁŠ KARBULKA, foto ZDENĚK PŘIBYL a Jihočeský kraj

Růžena Vinciková, která se věnuje některým zapomenutým tradicím a řemeslům, získala letos Cenu hejtmanky Jihočeského kraje za zachování a rozvoj lidových řemesel a tradic. Náš internetový deník prachatickoNEWS.CZ udělal s čerstvou držitelkou malý rozhovor.

Držitelka ceny, která je udělována již osmým rokem, nám povyprávěla o svých začátcích. „Bylo mi asi dvacet, když jsem se ocitla v roztockém muzeu a tam jsem uviděla místní etnografku, jak pracuje s vizovickým těstem. Všichni ostatní si prohlíželi muzeum, jen já fascinovaně přihlížela její tvorbě. Hned jak jsem se vrátila domů, začala jsem to také zkoušet “ popsala svůj první impuls k úspěšné tvorbě Růžena Vinciková.

Znalkyně mnoha tradic, která obdržela prestižní cenu z rukou hejtmanky Jihočeského kraje Ivany Stráské, nám také prozradila něco o tvorbě betlémů, které v minulosti udělala a poslala mimo jiné i do Slovenska, Slovinska nebo Rakouska. „Betlémy vyrábím z vizovického nebo jihočeského kynutého těsta. Rozdíl mezi nimi je ten, že vizovické těsto je tvrdé, tudíž vydrží daleko déle. Při správném uložení i dvacet let. Kynuté pečivo může být taktéž dekorativní, ale i k jídlu,“ vysvětlila. Další její velkou láskou je malování kraslic a výroba vánočních ozdob z přírodních materiálů.

Tvoření a pečení těsta předává dětem prostřednictvím různých dílen. V prachatické základní škole ve Vodňanské ulici vedla soubor lidových tanců Šumaváček. V rámci projektu Tady jsme doma tu začala dohledávat místní lidové písně. „V Prachaticích jsem nic nenašla, tak jsem dostala typ na Zdeňka Vejvodu z České akademie věd a ten nám s kolegyní Věrou Thořovou pomohl lidové písně našeho regionu dohledat,“ řekla.

Díky tomu vznikl velký regionální zpěvník V Prachaticích za bránou a později se k němu podařilo přivést na svět i CD. Vzácné dědictví, které nám tu zanechali naši předci, díky tomuto zpěvníku opět ožilo. Cílem projektu Tady jsme doma je začlenit regionální zvyky a tradice do výuky prvního stupně. Smyslem programu je přiblížit dětem život našich předků, jak je obsažen v tradiční lidové kultuře v místě a okolí, v němž žijí.

V současné době Růžena Vinciková spolupracuje s českobudějovickým muzeem a nyní začala spolupracovat i s muzeem v Prachaticích. Děti učí tvořit obřadní pečivo.
Náš deník se jí i proto zeptal, jak současné vládní restrikce zasahují do jejího programu. „Pro mě se nic moc nezměnilo. Jsem už čtyři roky na celoživotní dovolené a všechny události, na které jsem pozvaná, jsou spíše nárazové,“ řekla
s úsměvem.

Růženy Vincikové jsme se také zeptali, co plánuje dál. „Žádnou vizi nemám. Tvoření mi dělá stále radost. Tou největší je tvoření s vnoučaty. Co nejvíce bych chtěla předat vnučkám. Tím nechci opomíjet naše kluky i ti rádi tvoří a pečou. Vnučka Danielka je už dospělá a věnuje se studiu na HAMU. Nejvíce mohu teď předávat Zuzance, která chodí do třetí třídy. Postupně ji se vším seznamuji,“ uvedla pyšně.

Růžena Vinciková také říká, že se například poslední dobou hodně málo zpívá. „Lidové písně, které nás provází od kolébky, by se neměly dostat do zapomnění. Je v nich naše pravdivá historie. O lidové písni se moc pěkně zmiňuje ve své knize i Milan Kundera a tento citát často zmiňuji: ‚Lidovou písní se člověk neodlišuje, nýbrž spojuje s ostatními. Lidová píseň vznikala jako krápník. Kapku po kapce se obalovala novými motivy. Předávala se z pokolení na pokolení a každý, kdo ji zpíval, k ní něco nového přidal. Je spící princeznou z minulých století, kterou chce probouzet‘,“ cituje.

Současná situace tradicím moc nepřeje, protože děti mají jiné zájmy a hlavně sociální sítě ve světě mladých teď jednoznačně vedou. „Jednou z cest, jak se zabývat zvyky a tradicemi by podle mě mohly být k tomu určené projekty, anebo nahlížení do historie své rodiny. Hodně lidí se zabývá tvorbou svých rodokmenů. A jistě mi dají mnozí za pravdu, že to je veliké a mnohdy napínavé dobrodružství. Zajímá je, jak žili jejich předci,“ říká a připomíná, že zájem je potřeba podchytit zejména u menších dětí. Tím, že se učí zpívat, hrát hry našich předků a poznávat jejich zvyky a řemesla, se stávají jejich nositeli.

V závěru Růžena Vinciková zmiňuje, že děti jsou naši pokračovatelé a budou tyto tradice předávat dál. Předávat úctu k hodnotám. „Na závěr si dovolím použít citát Josefa Hory: ‚Lidská paměť je krátká. Člověk rychle zapomíná. Pokud dítěti nikdo nepřipomene, kde má hledat své tradice, může se stát, že až bude dospělý, už své kořeny nenajde.‘ Všichni cítíme tuto hlubokou pravdu, “ shrnuje.

Copyright: PRACHATICKOnews.cz, Všechna práva vyhrazena