Rok 1989 v Prachaticích v osobních vzpomínkách pamětníků PRACHATICE - 21. listopadu 2019 - 14:24 - V cyklu 30 let svobody uspořádalo v úterý Prachatické muzeum spolu se Státním okresním archivem besedu Rok 1989 v Prachaticích.

   Text a foto: ZDENĚK PŘIBYL

   Do Radničního sálu Staré radnice v Prachaticích si našly cestu dvě desítky posluchačů. Besedu uvedl historik František Kubů z Prachatického muzea a moderoval ji  prachatický učitel Petr Vošahlík.

   Za stolem v historickém sále, kudy také šly dějiny, usedli archivář a historik Státního okresního archivu v Prachaticích František Kotěšovec, starosta městysu Strunkovice nad Blanicí Karel Matějka, podnikatel a provozovatel galerie designu Neumannka Jakub Nepustil, podnikatel, manažer Občanského fóra v Prachaticích v době sametové revoluce Jiří Hagara a historik František Kubů.

   Každý svým dílem přispěl k tomu, že se z besedy stal zajímavý večer osobních vzpomínek, jak si na úvod přál moderátor Petr Vošahlík. Své hosty postupně vedl od toho, čím se zabývali v roce před revolucí, co dělali, když sametová revoluce začala a dál se rozvíjela, jaké změny v životě jim přinesla, až k otázce co by možná dnes udělali jinak. Do vzpomínání se zapojili i někteří posluchači a připomínali další aktivní občany z Prachatic, jako byli například Slávek Francl nebo Jan Kubíček.

   Petr Vošahlík šel příkladem a pustil se do vyprávění jako první. Že se něco v Praze začíná dít, zjistil od kamaráda na zkoušce jejich protestní kapely Koláč. Ten tak usoudil z faktu, že hlasatelka v televizi byla v černém. "Jenže většina z nás měla televizi jen černobílou," řekne s úsměvem Petr Vošahlík. Jeho další cesta vedla rychle do Prahy, na Národní třídu a k nezapomenutelným pocitům a zážitkům. "Když jsem se vrátil, už se něco dělo i v Prachaticích, na kašně na náměstí mluvil k lidem Bohumil Harmonický. Postupně jsem se čím dál víc opájel svobodou, možností číst, cestovat, volně dýchat," zavzpomínal Petr Vošahlík.

   František Kotěšovec připomněl, že už od konce 1988 byly se souhlasem sovětského vedení u nás vypnuté rušičky a dalo se poslouchat zahraniční vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. "Vývoj v Československu byl ovlivněn děním ve východních Evropských zemích. Změny v listopadu ´89 u nás přišly jako skoro poslední, po nás bylo už jen Rumunsko," řekl František Kotěšovec. Sám v té době dokončoval vysokoškolská studia. "V dnešní době mi vadí, že u některých přetrvává staré myšlení. Je zřejmé, že se určité části lidí nepodařilo vyrovnat se s minulostí," dodal.

   "Nemohli jsme volně cestovat, číst co bychom chtěli, poslouchat hudbu, co nás zajímala. Pak ale v posledním roce před revolucí přišlo Několik vět, které se masově rozšířily mezi lidi a staly se předzvěstí změn," vzpomínal Karel Matějka. "Vypravili jsme se začátkem listopadu s kamarády na Festival nezávislé hudby do polské Vratislavi. Museli jsme cestovat přes NDR, přes polskou hranici by nás naši nepustili. Festival - to byla eufórie, nádhera! Bylo deset dnů před 17. listopadem! Při návratu domů nám naši celníci všechno sebrali - cédéčka, letáky. Později jsem chtěl, aby mi to vrátili, ale řekli mi, že už to nemají," dovyprávěl svou vzpomínku s úsměvem Karel Matějka. O událostech v Praze na Národní třídě se dozvěděl ve vaně z Hlasu Ameriky. Pak hned začali s kamarády připravovat letáky... "Leccos se tehdy i potom dalo dělat jinak. Museli jsme se všichni učit, že svoboda je zodpovědnost a jedna věc jsou naše přání a druhá pak jejich realizace," ohlíží se Karel Matějka.  

   Také Jakub Nepustil, tehdy mladý student, vidí zveřejnění a rozšíření petice Několik vět, se kterou přišla Charta ´77 koncem června osmdesátého devátého, jako rozhodující okamžik. "Studovali jsme, chtěli brzy pracovat, revolty byly asi jen drobné. Záviděl jsem bráchovi, kterého po Václaváku v Praze honili policajti," řekl Jakub Nepustil. "Jinak se zpátky moc neohlížím, poučit se a jít dál, to je moje. Přesto vnímám, kolik lidí si dál nese extrémní názory, kolik jich lže. Lidstvo je zřejmě nepoučitelné."

   Jiří Hagara nejprve řekl, že by tu rád viděl další aktivní lidí ze sametové revoluce v Prachaticích, hlavně zodpovědného Luboše Krejčíře, Marii Hrubcovou, jejího muže a další. Sám Jiří Hagara pracoval v dělnické profesi v pražském Metrostavu, rozuměl si se  starším, zkušeným kamarádem, stran společenských změn byl spíše opatrný. Pak se potkal s Janem Urbanem, bývalým učitelem prachatického gymnázia, vyhozeným za to, že nepodepsal Antichartu ´77. "Když to přišlo, prožil jsem tři nádherné dny na Václaváku. Ale musím říct, že projevit své názory v Prachaticích bylo mnohem větší hrdinství, než uprostřed dvousettisícového davu v Praze," řekl Jirka Hagara.

   "Honza Urban byl od začátku revoluce v jejím centru ve Špalíčku, měl jsem od něj čerstvé informace a ty jsem o víkendu vozil do Prachatic," pokračoval. Později, když už bylo třeba připravovat v okrese svobodné volby, jsem se stal manažerem OF v Prachaticích. Dodneška trnu, když prohlížím listiny s návrhy změn lidí ve vedoucích funkcích okresu, které jsem tehdy za OF podepsal. Z debat, které probíhaly, si dodnes vážím slušného a věcného přístupu tajemníka ONV Jaroslava Šáry a tehdejšího vedoucího tajemníka OV KSČ Zdeňka Kňazovického," vzpomíná Jiří Hagara a dodává: "Za nic na světě bych dnešek neměnil za dobu před sametovou revolucí!" 

   Den D zastihl Františka Kubů právě u vysokoškolské zkoušky z ruštiny v Celetné ulici v Praze. Odtud se pak vracel k rodině u Hradce Králové. "Třicet let uteklo hodně rychle. Měli bychom si uchovat hrdost na to, co jsme dokázali a chránit si získanou svobodu. Život i společnost se za tu dobu změnily neporovnatelně. Přesto je o co usilovat, například více se přimknout k tomu, kam patříme, totiž k Evropě. A také se stále učit rozlišovat důležité od nedůležitého," zamýšlel se historik František Kubů. 

Copyright: PRACHATICKOnews.cz, Všechna práva vyhrazena